My photo
calenndula@gmail.com možná že něco i na zakázku..., máte-li zájem. zkuste napsat. platba i v naturáliích, třeba dobrý domácí med...

June 19, 2017

den otců * father´s day























































































































































































víkendy stále výživnější a příchuť prázdnin stále narůstá. jak léto postupuje, dny i noci jsou teplejší. děti jsou větší a víc toho vydrží, táhne nás to ven, ven, ven! a tak jedeme na výlet třeba v pátek kvečeru. vracíme se pozdě, ale veselí.

ráno se tu kymácíme v pyžamech a pomaličku se rozjíždí nový den. mám ráda tyhle pomalé starty, protože jsou vzácné. pomalé ráno, kdy nemusíš nikam klusat. zatímco jindy spěchám dělat snídaně, svačiny, chystat oběd do krabiček, připravuju ionizovanou vodu a vařím čaj s bylinkou, pak utíkám do lesa, anebo na svou cvičební podložku...jeden den v týdnu si vychutnávám, že nikam nemusím. poležet si. pomeditovat, podívat se do sebe trochu víc. nechat různý věci doznít a vyznít, vyplout a doprožít... pak pomalu do kuchyně a nespěchat...

Sokol vypotil přáníčko kamarádce k narozkám, a pak už frčel na párty. pomůžu nakrájet meloun a povídáme si trochu. jak hezky vedou děti. jak se starají. jejich starší syn udělal video postiženým klukům tak lidským a citlivým, ale přitom vtipným způsobem, že když to nahlas musím ocenit, jdou mi do očí slzy. 
děcka skáčou na trampošce a Sokol se naučil salto.

chvíli spolu sedíme u rybníka a pozorujeme hladinu a stromy, trošku práce na zahradě, první jahůdky s čerstvou vůní a příchutí, kterou nekoupíš.

pak večer na Zrní, óóó, nádhero krás a kráso všech nádher, položila jsem se do tance po celou dobu, co hráli, hudbo omamná, jak jsi živá a kouzelná. jak je cítit, že jsou spolu rádi, že dělají, co je baví, já tohleto miluju. děti s námi, tancujou a veselí se, akorát druhý den Sokol na fotbalovém zápase trochu no, bylo toho na něj moc. ale nelitoval.

maminko, já jsem tak rád, že jsem na nich byl, oni tady nejsou často, to bylo tak dobrý. 

koupili jsme si placičky malinký na bundy a batůžky, Sokol ulovil posledního Kojota, byl jen trošinku promáčknutej. já mám straku, taky dobrý.
prohodili jsme několik slov s některými Zrními a je to radost. aspoň nějaký zrní, který můžem.
květiny od Křehké v krásné váze, překvapila mě. být spolu, s Křehkou a Říčkou, jen tak se potkat, vidět, obejmout, vědět, že se máme...moc pěkný.

a chvilky v obchodě, kdy blbneme u klobouků s brýlemi a Malina hned fotky posílá přes moře kamarádkám do New Yorku...a děcka s taťkou zpívají lálypap, lálypap a řvou na celej krám a já se kupodivu nestydím, protože se musím smát.



*


ptala jsem se Muže: 
co chceš dělat na Den otců?

zamyslel se: 


já? 

na Den otců...
budu dělat, co chcu!
 :-)

*



když se probudíme, děkuju Muži za to, jaký je. za děti, že mi je umožnil. za ty krásný, dobrý, šikovný děcka kouzelný.

mimochodem, nejsou vždycky tak kouzelný, to je jasný. Sokol něco strašně zalajdačil a já jsem mu to hodně dala znát, že takhle teda ne. to jsou bohužel pravidelný výchovný chvilky a někdy už propadám beznaději, protože se to pořád opakuje. některý dny a hlavně víkendy jsou právě proto těžký... ale já to nevzdám a vytrvám. u obou dětí. nenechám je zvlčet, oni to moc dobře vědí.

a jak jsme Muži přáli, taky jsem to řekla, že na něj - Sokola dohlídnu, aby z něj byl skvělej chlap jako tatínek a lajdáka z něj vyrůst nenechám. že je důležitý, aby si svý plnil a byl na něj spoleh. Sokol se pak snažil a umyl nádobí a vyžehlil a dělal salát k večeři a různý jiný věci ještě dokonce a sám od sebe, no k nevíře.

mami, díky, že na mě dohlížíš, abych byl správnej chlap. 

tak tím mě teda dostal :-) a vyžehlil to nejen tou žehličkou. hned jsem ho objala a dostal pusu. on je vyspělej chlap právě i tím, že nemá moc ego, nenaštve se, když mu něco vytknu, tohleto je opravdu velkolepá věc u tohoto malého muže.
takže ten den byl celej tak nějak o tom správným chlapství a otcovství.

děti tvořily dárky, takže Muž dostal bílej blok sádrovej s kytkou, ještě nevyschlej :) od Maliny, pohrála si s tetrapakem. tyhlety bílý věci, co dělá ze sádry, mám moc ráda. Sokol zase venku lovil kousky dřeva a vyřezával a dotvářel....a já šila boxerky. šedé melé opravdu můžu, no a Muž...prostě ho má. asi ho taky může, nic neříkal.
má jich sedmero, asi na celý týden. 
chvíli jsem přemýšlela, jestli mu tam vyšiju ty nápisy, jako mandej, tjúsdej, sundej, nandej a tak, ale říkala jsem si pak, že to asi zvládne sám tohleto :)

a tak na Den otců dělal, co chtěl. trochu pracoval, protože chtěl. podle mě docela dost pracoval, ale když chce...i ta jeho pracovitost z něho dělá dobrýho tátu a manžela. 
a však já taky strašně ráda něco dělám...
užil si legraci s dětmi. jedl jídla, co má rád. na pořádnej steak si dal pořádnou chilli chlapskou raw omáčku ode mne...
hrál na harmoniku a zpíval a tím mi udělal opravdu radost.
a pak, večer, poslouchal hudbu, kterou má rád

a já jsem ty šílený fidlačky všecky vydržela. 





O vzá/jemnosti
Stromová
.
Slunce ozařuje ženu.
Luna osvětluje muže.
Po mnoho dob.
Dobře.
Muž může do světa
a žena do nitra.

Srdce má plnost moře,
prostor pouště.
Je širé.
Prosté.

.


.

Muž vítá nový den.
V srdci sílu - naplněn nocí - 
vyzařuje a rozhlíží se
je-li kde temný kout.
On nebojí se vplout.
Miluj ho plně v jeho kráse -
jako strom.
Umocni ho svou mocí -
tma tmou se ruší.
Jeho šíp letí do světa
a světlem k Tobě.


.

June 16, 2017

venku * outside



























































































































































Mé nejmilejší
Stromová

.
óóó
hlubino bezejmenná
moje ústa, často němá
obrací se k Tobě.

moje ruce sedí v klíně,
moje tělo vnímá líně,
moje uši naslouchají tiše.

A mé srdce?
Láskou k Tobě
dýše.
.





* tento týden to běhalo samo, nikdy bych tomuhle nevěřila, tolik radosti. slunce svítí, listy stromů se lesknou v tom svitu tak okouzlujícím způsobem a les tak nádherně voní, že nohy běží, běží, srdce tluče. plíce nadechují a vydechují a svaly pracují...běží to samo. donedávna jsem běhala ty svý tři, ale teď to na třech teprve začíná, tam se teprve nějak naladím a spojím, zacvakne nabíječka do zásuvky a já jen přijímám, vysílám, JSEM, v nekonečnu prostoru a času, pohybuju se sice lesem, loukami, odhrnuji větve a chvilkami se vydýchávám, ale zároveň visím v bezčasí, někde mezi, někde jinde, v nezměřitelném štěstí.
duše odhodila pár závaží a starých špinavých pout a osvobozená letí, tělo též. v pravidelném rytmu zase jsem - nejsem, ztrácím se v slunečním svitu, opojných vůních lesa, neexistují žádné plány, trasy, okruhy. neexistuje špinavý prádlo ani nádobí, neexistují války ani terorismus... 
Sokol je na škole v přírodě, tudíž ani vařit na čas nemusím, ten luxus největší, luxus času, si tolik užívám. běžím prostě jen a běžím, kudy chci, tam a zase zpět, napříč lesem, po nových cestách. 
dobíhám až do nejvyšších míst Kopce, kde skrz stromy pozoruji okolní hory. dobíhám až tam, kde cesty se úží a pomaličku se ztrácí v mlází, běžím tam, kde už běhají jen srnky a zajíci.
* pozoruju ráno srnku. má u sebe dvě mláďata. bedlivě je střeží, olizuje. vidím, jak je mléko pro ně nachystáno - trošky volné kůže na jejím jinak zcela pevném a svalnatém těle. ostražitě se rozhlíží a hlídá si je, pasou se. tolik klidu a samozřejmé lásky v těch pár minutách.
* pozoruju veverku, jak loví. ona loví? vypadá to tak. poskakuje s ocáskem vztyčeným, blížím se a ona si mě nevšímá, je tak roztomilá. skrz chlupy ohonu jí prosvítá sluneční světlo, skáče jak štěňátko, jako by něco honila. tahleta je černá a pak přibíhá ještě jedna zrzečka, jen tak si proskotačí kolem.
* sedím chvilku jako vždycky na Meditačním místě nad vodou, kde mě vždycky Země obejme, sedím a najednou slyším křik, zní to jako pták. ale ne, je to možný? na větvi sedí veverka a křičí na mě. aspoň to tak vypadá. opravdu se zdá, že kouká přímo na mě, a vydává zvuky, no něco mezi pískací dětskou hračkou a ptákem. tak se na ni dívám, ona na mě, ještě chvíli něco vykřikuje...a pak zase po větvích odskotačí někam dál.
* doběhnu až na Kopec nahoru a otvírá se přede mnou daleká vyhlídka, přes koruny stromů, na protější zelené stráně, na daleké kopce, vidím i ten Velký kopec tam daleko ve Městě. zkouším to vyfotit, ale nejde to, zdaleka. příliš mnoho krás. 
* pozoruju fascinovaně květy ostružiníků, jak jsou dokonalé ve své bělosti. stojím před prvním osamělým kvetoucím náprstníkem, je bílý a vnímám v něm ohromnou sílu jedu a léku, sílu, která může zachránit život, celý ho změnit a pootočit, jako kouzelné zaklínadlo digitalis... a všechen ten zázrak tkví jen v jediném, a to je míra. míra a harmonie... jak moc důležitá věc v životě pro všechno. tajemství úspěchu, vyrovnanosti, rovnováhy.
* nabírám to všechno celou duší a druhý den se vzbudím a už to cítím, Les mě zase volá. nejde to jinak, zase běžím. chvilku se vždycky musím přeladit, ze světa lidí na tenhle jiný, chviličku to trvá, sladit dech a krok, možná i něco ze sebe povyházet...ale pak, pak jsem DOMA. tady, teď, ve vzduchu a slunci, v pohybu, který už nebolí, který tryská z mého těla a to tělo i duše jsou spojené s Lesem, jsme JEDNO.